AirSoft_Team_Janovice SPECNAZ na Blog.cz

Umění kamufláže

Ruské speciální jednotky - základní historie, vývoj a zajímavosti

Stalin vytvořil speciální jednotky, které měly za úkol provádět úkladné vraždy mimo území SSSR (to se týkalo odstranění Stalinových protivníků, jako např. Trockého v Mexicu) a které měly zbavit Stalina i vnitřních protivníků i těch, kteří jej nechtěli otevřeně a aktivně podporovat. V roce 1936 založila Čeka Úřad pro zvláštní úkoly za účelem zabití nebo únosů osob, označených za nepřítele státu s místem pobytu mimo území Sovětského svazu. V polovině roku 1919 však Čeka již sestavila první jednotky pro speciální operace, ČON a později (jakožto GPU) elitní Dzerzinského Divizi, která se po odtržení NKVD stala součástí MVD.

Sovětská armáda sestavila vlastní týmy specnaz (rozvědčiki) průzkumníků, zodpovědných za diverzní průzkumnou činnost, což znamenalo shromažďování informací prostřednictvím průniků za nepřátelské linie, narušování komunikací, získávání a vyslýchání zajatců a zároveň vraždění vyšších důstojníků, ničení nepřátelských velitelských stanovišť, zbrojních skladů, muničních a potravinových skladišť, silnic, mostů, atd. Námořní pěchota jednala po vzoru pozemních vojsk a vytvořila si i vlastní jednotky rozvědčíků.

KGB.

KGB vznikla v březnu 1954. Ústřední výbor KSSS rozštěpil NKVD do dvou samostatných organizačních celků. Jednoduše řečeno, bylo to bezpečnostní opatření jedné části ústředního výboru, které mělo zabránit uzurpaci veškeré moci ve státě jednou jedinou organizací, tak, jak to dosud činila NKVD pod vedením Stalinovým a v jeho zájmu.

Mnohé osobnosti tehdejšího ústředního výboru skončily ve vězení nebo byly zavražděny NVKD. Záměrem v pozadí rozštěpení NKVD bylo navrátit státní bezpečnosti namísto postu hlídacího psa Ústředního výboru roli mopslíčka a někdy snad i ochránce. Rozdělením NKVD vznikla KGB a MVD, přičemž jedna organizace měla očividně dozírat na druhou z nich.

MVD zodpovídala za sovětskou policii - miliciu - a za obrovskou vnitrostátní armádu, včetně jednotek OMSBON, jako byly např. zagraditělnye otrjady neboli záchytné oddíly NKVD, které byly umístěny za bojovými jednotkami sovětské armády, aby bránily ústupu a dezerci, a také istrebitělnye otrjady, neboli stíhací oddíly NKVD, které měly za úkol vyhledávat a likvidovat protisovětský odboj. MVD převzala od NKVD rovněž zodpovědnost za ochranu, bezpečnost a ostrahu více než tisíce trestaneckých táborů (gulagů).

KGB prostřednictvím svého prvního řídícího výboru převzala zodpovědnost za špionážní činnost a prostřednictvím druhého řídícího výboru i za kontrašpionáž a boj proti podvratné činnosti civilního obyvatelstva. SMERŠ, založený v roce 1943 jakožto vojenská kontrarozvědka, se stal třetím řídícím výborem KGB. Jednotky pohraniční stráže přešly pod velení řídícího výboru KGB pro pohraniční stráž. Úřad pro zvláštní úkoly NKVD se stal v roce 1941 čtvrtým výborem - partyzánským, v roce 1946 se z něj stal 1. Zvláštní úřad a později 13.oddělení prvního řídícího výboru. Později se stalo nezávislým oddělením V pod přímým velením předsedy KGB a bylo vyhrazeno výlučně pro "zvláštní úkoly ústředního výboru".

Jednotky zvláštního určení.

Rozdělením NKVD přišly různé speciální jednotky pro nejrůznější zvláštní úkoly buď pod MVD nebo KGB v závislosti na jejich specifické úloze. To znamená, že byly k dispozici tři odlišné typy jednotek pro zvláštní účely, které mohly plnit zadané úkoly v rámci celého SSSR. Specnaz z jednotek GRU ministerstva obrany, specnazovci v MVD a osnaz z MVD i z KGB. S vyjímkou důstojníků jsou většinou všichni jejich příslušníci vojáky základní prezenční služby. Aby čtenář lépe pochopil tuto příručku, musím zřejmě objasnit otázku výchovy mladých mužů, jak byla v tehdejším Sovětském svazu systematizována od dětství a to prostřednictvím celé řady vojenských a CPSU podporovaných výcvikových programů, jakožto příprava na jejich pozdější úlohu v řadách armády.

Předvojenský výcvik.

Průměrný voják základní služby, který byl začleněn do speciálních jednotek, ať GRU nebo KGB, měl již za sebou předvojenskou výchovu s výcvikem, která začínala již v 10 letech věku každého sovětského dítěte, a to v době povinné školní docházky, programem podporovaným a financovaným ministerstvem obrany, nazvaným GTO. Tento program, který byl svou povahou vlastně civilní, byl zaměřen na vytváření a udržování co možná nejvyšší fyzické kondice dívek i chlapců. Pod dozorem a kontrolou oddělení předvojenské výchovy ministerstva obrany se uskutečňoval nejen ve školách, ale i v továrnách, internátech a v zemědělských družstvech. Jeho součástí byl i "záložní výcvik", který probíhal až do 60 let věku sovětských občanů, ovšem podle odlišných schémat. Program GTO měl ve školách tři podskupiny:

Věková skupina Název programu

10 - 13 let Odvaha a dovednost

14 - 15 let Mladý sportovec

16 - 18 let Síla a odvaha

Toto programové schéma bylo zavedeno v roce 1967, kdy se základní vojenská služba zkrátila ze tří let na dva roky, v naději, že přípravný výcvik na školách nahradí do jisté míry přípravný, nyní zrušený, rok vojenské prezenční služby.

Místní armádní jednotky poskytovaly pro tento program instruktory ze svých řad a konečným strategickým cílem byla příprava chlapců na základní vojenskou službu u vojsk ministerstva obrany, vnitra nebo v KGB. Podle zákona o povinné vojenské službě z roku 1967 se museli všichni mladí muži ve věku 18 let přihlásit k nástupu vojenské služby. Bylo zcela obvyklé, že instruktoři GTO organizovali další 80 hodinové intenzívní předvojenské výcvikové kursy s přednáškami o ochraně před atomovými, biologickými a chemickými zbraněmi, dálkovými pochody, základy bojových umění, lyžařskými závody, přespolními běhy a orientačními závody.

Kromě základního a povinného programu GTO existovaly ještě dobrovolné formy vojenského výcviku, vedeného organizací DOSAAF, která přímo podléhala ministerstvu obrany. Od 14 let věku se mohly děti přihlásit do DOSAAF. V roce 1972 stanovili organizační řád DOSAAF, že "společnost poskytuje vedení pro rozvoj vojensko-technických vědomostí". Veškerý výsadkářských a letecký výcvik Sovětského svazu byl podřízen armádě ministerstva obrany. Základní výcvik, sestávající z minimálně 140 hodin výcviku plus pobytu ve výcvikových táborech v období dvou let. Mladí lidé se zde učili řídit letadla, skákat padákem i řídit a opravovat různé druhy vozidel.

V červnu 1991 jsem navštívil ústřední vojenské knihkupectví v Moskvě a zakoupil jsem spoustu pohlednic s obrázky sovětských zbraní od pušky AK-74 až po tanky BMD-1.Všechny vydala DOSAAF. Koupil jsem si také příručku Kniga junovo armějca, vydanou v roce 1989 opět DOSAAFEm, zaměřenou na skupinu 14 - 17 letých mladíků. Ačkoli celá čtvrtina této knihy se podrobně zaobírala tématem úchvatné osobnosti dobrého a ušlechtilého komunistického vůdce Lenina a tím, jaké má Sovětský svaz náramné štěstí, že v něm vládne komunismus, obsahovaly zbylé části knihy konkrétní instrukce ohledně struktury armády, rozpoznávání různých typů vozidel a letounů, tanků, vojenských hodností, zacházení se zbraněmi a obsluhy následujících typů zbraní:

Typ zbraně Ráže Funkce

TOZ-8 .22 samonabíjecí puška

(bolt-action)

TOZ-12 .22 samonabíjecí puška

AKM/AKMS 7,62mm útočná puška

PPD-40 7,65mm samopal

PPŠ-41 7,65mm samopal

PPŠ-43 7,65mm samopal

Dále příručka pojednávala o první pomoci, průzkumnické a výzvědné činnosti, signalizaci morseovkou a semaforem, o konstrukci jednoduchých vysílaček, obsluze a opravě vojenských vysílaček R-105M, R-109M a polního telefonu TAI-43, dále o sestavování hlídek, přežití, včetně orientace podle kompasu, slunce a hvězd. Podrobně popisuje řízení dopravy a boj proti ohni pomocí stříkaček, hadic a hasicích přístrojů OVP-5 a OP-5. Dále píše o protiatomové ochraně, ochraně proti biologickým a chemickým zbraním, spolu se statí o použití a údržbě plynových masek GP-5, DP-6,DP-6 a R-2. Závěrem jsou uvedeny odznaky, jimiž jsou odměňovány základní znalosti a výkony v atletice, motokrosu, pilotování letadel a vrtulníků, parašutismu a potápění s přístrojem.

KSSS určila vlastní předvojenský výcvik, který byl předpokladem k tomu, aby chlapec v dospělosti mohl vstoupit do řad komunistické strany, což byla základní podmínka pro práci ve speciálních jednotkách, jelikož tato skutečnost naznačovala, že daná osoba byla politicky spolehlivá a správně orientovaná. Děti mohly ve věku 7 let vstoupit do prvního stupně členství KSSS, mezi Otjabrata, potom ve věku 10 let postoupily a staly se pionýry. V té době se již zúčastňovaly nácviků slavnostních pochodů, stály čestnou stráž u pomníků válečných hrdinů či bitev a učili se civilní obraně, taktice boje, první pomoci, vojenské disciplině a řádům. Při každoročních bojových hrách "Zornica" museli již umět manipulovat s nenabitými zbraněmi a seznamovali se s vojenskými vozidly. "Pionýr chová v úctě památku padlých bojovníků a je připraven bránit svou vlast", bylo mládeži neustále vštěpováno a připomínáno.

V 15 letech vstupovala mládež do Komsomolu. Mladá muži byli jeho členy i během základní vojenské služby. Ve věku 29 let se teprve mohli stát členy KSSS. Zúčastňovali se každoročních bojových her "Orljonok" a byli podrobeni výcviku v oblasti zacházení se zbraněmi, radiokomunikace(včetně vypátrání skryté vysílačky triangulací), v hodu granátem, střelbě a operacích v menších skupinkách velikosti čety nebo roty.

Každý rok se museli všichni mladí muži, kteří dosáhli věku 17 let přihlásit během ledna až března na místním vojenském komisariátu (vojenkomat) k výkonu základní vojenské služby. Vojenkomat shromažďoval a sestavoval kartotéku mladých mužů podle školních hlášení a informací MVD, KGB, DOSAAFu a Komsomolu. Každý branec měl vlastní kartu, která obsahovala informace o jeho vzdělání, vůdčích schopnostech, rodinném zázemí, etnickém původu, politickém přesvědčení a prostředí, z něhož pocházel, o speciálních dovednostech a plánech ohledně povolání a životní kariéry.

Zvláštní výbory (Speckomy - specialnye komitěty) GRU, MVD a KGB užívaly této kartotéky jako prostředku předběžného výběru. Výběr vhodných kandidátů probíhal podle těchto kritérií:

- schopný, ale jednoduchý mladík, většinou ze zemědělské oblasti nebo menšího města, raději Rus než příslušník některé národnostní menšiny

- nejlépe dobrovolný člen DOSAAF s výsadkářským výcvikem

- obecně s desetiletým středním vzděláním (intelektuálové nebyli obvykle žádoucí, ale mladík musel být zdravě uvažující, nápaditý a musel se umět rychle učit

- váha 70 - 90 kg, minimální výška 170 cm

Když se branci hlásili k základní vojenské službě, nebyli informováni o předběžném výběrovém řízení pro speciální jednotky. Když dorazili k určené jednotce, potom teprve je politický důstojník zompolit informoval. To však ještě nezaručovalo umístění u dané jednotky.

Bez ohledu na to, zda sloužili u konvenční nebo speciální jednotky, museli vojáci prodělat dva výcvikové programy. Nejprve dvou až třítýdenní zahajovací výcvik, který se jmenoval "kurz mladého vojáka". Za nějakou dobu přistoupili pak k programu VSK, zavedenému v roce 1965, později nahrazený kvalitnějším programem, zavedeným v roce 1973. Tento program byl určen k přípravě vojáků na bojové podmínky a vedl je k tomu, aby se ve volném čase věnovali tělesné výchově a sportům. Odměňování formou vyznamenání a udělování odznaků přetrvávalo až do této úrovně. Během základní vojenské služby se několikrát konaly prověrky tělesné zdatnosti.Vojáci se museli účastnit každodenní rozcvičky po dobu celého šestidenního pracovního týdne. Kromě toho museli:

a) teoreticky ovládat množství programů tělesné výchovy, zavedených po celém území SSSR

b) umět vysvětlit a předvést minimálně dvě sestavy z Učebnice tělesné výchovy SSSR

c) zúčastnit se nejméně pěti sportovních olympijských soutěží

d) zúčastnit se pětiboje a biatlonu pro speciální jednotky

Členové oddílů zvláštního určení museli být schopni pochodovat 30 mil denně s plnou polní a těžkým operačním materiálem bez ohledu na terén. Museli být schopni uplavat nejméně dvacet metrů a s výstrojí o váze 27 kg. Běžné vojenské vzdělání vyžadovalo odborné znalosti a profesionální zacházení následujících typů Sovětské výzbroje:

Typ Model Ráž

Pistole,poloautomat PM 9,00 mm

Pistole,poloautomat PSM 5,45 mm

Pistole, poloautomat

(tlumič) PM 69 9,00 mm

Pistole, poloautomat +

automat (s tlumičem) APS 9,00 mm

Karabina, poloautomat +

automat AKS 74U 5,45 mm

Útočná puška, poloauto

+ automat AKS 74 5,50 mm

Ostřelovací puška SVD 7,62 mm

LAW RPG 7D 40,00mm

LAW RPG 16D 58,30mm

LAW RPG 22 72,00mm

LAW RPG 26 72,00mm

Granátomet (pod AKS 74) BG 15 40,00mm

Granátomet (pásový) AGS 17 30,00mm

Vojenské vysílačky sestávaly z osobní radiostanice R 255PP a radiové jednotky R 354M. Každý oddíl neboli otrjad měl vlastní četu signalistů, vybavenou komunikačními přístroji R 360, R 357 a R 358 nebo komunikačním vozidlem R 148.

V rámci zahajovacího výcviku bylo 25% vojáků vybráno pro výcvik do poddůstojnických funkcí a dalších 20% bylo vyřazeno.

Výcvik pro boj zblízka hraje ve výcviku speciálních jednotek důležitou roli. V sovětské armádě se konal pod názvem rykopašnyje boji a skládal se ze dvou složek: z boje beze zbraně a z boje se zbraní. Boj se zbraní v sobě zahrnoval výcvik ve střelbě na krátkou vzdálenost a výcvik boje s chladnými zbraněmi, který se zabýval technikami boje s nožem, a to dvěma typy nožů - NRS 1 a NRS 2.

NRS 1 (nůž, průzkumník, special, typ 1) měl takové rozměry, aby se vešel do vnitřního pouzdra, všitého do pravé stehenní kapsy kalhot a byl používán speciálními jednotkami. NRS 2 bylo možno kromě klasického použití také vystřelit z pistole ráže 7,62 mm na účinnou vzdálenost 19 - 20 metrů. Vojáci se dále cvičili v použití polní lopatky (šancevaja lopata) jako zbraně a v boji s bajonetem (štyk). Těmito zbraněmi se také učili vrhat na cíl.

Zvláště oblíbenou vrhací zbraní byl malý ostrý ocelový plíšek o ploše 15cm2, který se házel na vzdálenost 20 - 75 m a byl označován prostě jako "plátek" (plastina). Poprvé se objevil v příručce námořní pěchoty z roku 1982 a potom v roce 1986 o něm píše Vojenský tělovýchovný institut v Leningradě v řadě "Speciální rysy tělesné výchovy námořní pěchoty" (díl 2).

Boj beze zbraně je založen na směsi sovětského bojového sportu sambo, juda a karate. Karate je velice podobné korejskému stylu, což není nic překvapivého, protože severokorejští instruktoři se podíleli na jeho zavedení v ruské armádě značnou měrou. KGB zavedla trénink karate jakožto součást základního výcviku. Rok co rok podporovalo finančně výsadkové vojsko mistrovství ve full contactu, jehož se jeho členové speciálních jednotek směli zúčastnit. Tento turnaj spočívá v boji bez chráničů a údery jsou povoleny i na ležícího soupeře.

Během své návštěvy ve výcvikovém středisku výsadkových vojsk v Rjazani, v moskevském vojenském okruhu, jsem se mohl zúčastnit výcviku v rukopašnych bojach pod vedením instruktora pplk. Vladimira Pantělejeva, hlavního instruktora tohoto střediska a bývalého mistra VDV v boji zblízka, což obsahovalo rovněž vrhání "chladných zbraní". Rjazoň byla západními sdělovacími prostředky mylně prohlášena za středisko výcviku specnaz. Jazykové středisko rjazaňského výcvikového centra skutečně poskytovalo výuku i jednotkám specnaz a využíval i tréninkových a výcvikových zařízení v blízkém výcvikovém prostoru společně s 16. Brigádou specnaz, která měla základnu v městě Čučkovo. Škola poskytovala výuku a výcvik pro důstojníky výsadkových (vzdušných) vojsk a ve čtyřech studijních ročnících připravovala obvykle kolem 2 000 kursistů.

Každoročně se k tomuto výcviku hlásilo 32 500 osob, což mnohonásobně převyšovalo možnosti a kapacitu prvního ročníku, do něhož bylo možno přijmout pouze 500 mužů. Věk uchazečů se pohyboval mezi 17 až 21 lety (kromě mužů, kteří již odsloužili v armádě několik let a kteří se sem hlásili až v 25 letech). V průběhu roku navštěvovali tuto školu členové výboru specnaz třetího oddělení pátého řídícího výboru GRU, aby si vytipovali potenciální důstojníky specnaz, stejně tak navštěvovali za tímtéž účelem i fakulty průzkumnictví vojenských škol Suvorova a Frunzeho v Kyjevě, kyjevskou vojenskou školu a vojenský institut cizích jazyků v Moskvě. Další důstojníci byli získáváni po absolvování škol a po zařazení k jednotkám. Specnaz GRU má dvě výcvikové brigády a jednu školu pro přípravu důstojníků.

SPECNAZ

Důstojníci GRU byli připravováni ve škole KGB pro zvláštní úkoly ve městě Balašika poblíž Moskvy, a to až do počátku 70 let, kdy vznikla nová škola v Krasnodaru v severokavkazské vojenské oblasti. Byla pojmenována po průkopníku specnaz GRU v poválečných letech, armádním generálu Gergeji M. Štemenkovi.

Běžná brigáda specnaz měla asi 400 - 1300 mužů, rozčleněných do 200 členných otrjadů. Každý otrjad se skládal ze tří rot plus signální roty. Každá rota měla tři čety a každá četa se dělila do tří hlídek po čtyřech až pěti mužích, tzv.oddělenij. V případě války je možno každou brigádu doplnit do plného stavu povoláním záložníků z řad civilistů. Obvykle měla nezávislá rota specnaz s úkolem podporovat konvenční jednotky 140 mužů, z nich 111 bylo vojáků základní služby. Poměr důstojníků a mužstva byl obvykle u jednotek se zvláštních určením dvakrát vyšší než v jiných vojenských složek, tzn. průměrně jeden důstojník 12 mužů, oproti konvenčním jednotkám s jedním důstojníkem na 25 mužů.

Vojska ministerstva obrany si libovala v tvrzením že jejich úkolem je pouze obrana SSSR a že ponechávají starost o vnitřní bezpečnost státu plně v kompetenci MVD a KGB, nicméně pro toto tvrzení neexistují podložená fakta. Již samotný původ armádních specnaz spočíval ve funkci jednotek pro vnitrostátní bezpečnost.

V roce 1927 provedla 15 členná jednotka paradesantní výsadek v Kazachstánském Saksavlu, aby operovala proti muslimským separatistům. Následovaly další paradesantní operace v roce 1929 a 1931. Výsadková (vzdušná) vojska vznikla v sprnu 1930 a jejich úkolem byla mimo jiné i průzkumná a diverzní činnost. V únoru 1932 měly podle dokumentu, určujícího jejich činnost provádět především přepadení ze zálohy a sabotáže v nepřátelských velitelských stanovištích za linií fronty. První název, který našla vzdušná výsadková vojska (nyní VDV) byl "Brigady desontnych specialnogo naznačenija" čili přepadové brigády zvláštního určení. Do roku 1938 vybudoval SSSR pět vzdušných výsadkových sborů, z nichž každý měl jeden nebo dva prapory zvláštního určení.

V listopadu 1936 byl založen první detašovaný oddíl specnaz ve Španělsku, zmítaném občanskou válkou a jeho členy byli příslušníci KGB a GRU. Kromě sovětských a španělských komunistů vstoupilo do této jednotky přibližně 100 cizineckých příslušníků Interbrigády. V roce 1937 byly všechny speciální jednotky KGB/GRU včleněny do nového 14.speciálního armádního sboru, který byl po skončení španělské občanské války rozpuštěn, v důsledku čehož kolem 300 členů sboru španělské národnosti vstoupilo i do jednotek zvláštního určení sovětského NKVD. Vysloužilý GRU ze španělské války vedl 50 člennou jednotku specnaz ze II.světové války proti Finům (1939 - 1940), avšak bez jakéhokoliv konkrétního úspěchu.

Potom přišla druhá větová válka, v níž byly jednotky zvláštního určení rozmístěny NKVD za německými i za vlastními liniemi a prostřednictvím GRU sloužily u pozemních vojsk i u námořní pěchoty. Po válce byly jednotky specnaz GRU rozpuštěny a všechny zvláštní úkoly přešly do kompetence NKVD a MVD, jak již bylo řečeno. Specnaz jednotky GRU byly obnoveny koncem padesátých let, přibližně v tutéž dobu, kdy členské státy NATO po poválečné letargii v oblasti zájmu o speciální jednotky začaly horlivě budovat speciální jednotky ve všech svých armádách. V důsledku toho vznikla nutnost výcviku důstojníků specnaz GRU, zpočátku ve škole KGB pro zvláštní úkoly v blízkosti Moskvy. Specnaz GRU nebyly určeny k potlačování povstání ve východním bloku bezprostředně po roce 1945. Od roku 1945 operovaly speciální jednotky NKVD v Estonsku, Lotyšsku, v Litvě, ve východním Polsku, v Zakarpadské Ukrajině, Bukovině a Besarábii, čili v oblastech anektovaných k západním územím SSSR, stejně jako ve dříve přičleněných státech, jako např. na Ukrajině.

Tato protipartyzánská tažení pokračovala až do konce šedesátých let. V pobaltských státech podporovaly USA prostřednictvím svého letectva i dodávkami zbraní partyzánům, naneštěstí však se agenti CIA zúčastňovali bojů se svými M16 a byli tudíž odhaleni ruskými špiony a přívrženci.

Invaze do Československa byla první velkou operací, při níž spolupracovaly speciální jednotky KGB, MVD a GRU. Ještě předtím však velice aktivně vystupovalo oddělení V, jejich předchůdce. Jedním z příkladů je pokus o atentát na íránského šáha v roce 1962. Mozkem a vůdčí osobností této akce byl tehdejší šéf oddělení V, generálporučík Ivan Faděkin (za druhé světové války byl Faděkin oblastním velitelem partyzánských vojsk NKVD). Po převratu v Iránu, inspirovaném CIA se rozhodl Ústřední výbor SSSR šáha odstranit. Tento úkol byl přidělen Faděkinovi, který přiletěl do Teheránu v roce 1961. V únoru 1962 nastražili Volkswagen naditý třaskavinami do trasy šáhovy kolony na cestě mezi palácem a budovou parlamentu. Výbušniny byly napojeny na rádiové odpalovací zařízení. Při průjezdu šáhova automobilu kolem nastraženého Volkswagenu byl vydán radiový signál, avšak rozbuška selhala.

Hlavní roli hrálo oddělení V při atentátech, sabotážích a podvratné činnosti za války, stejně jako při spolupráci se specnaz GRU. Po přestoupení důstojníka oddělení V k M16 v roce 1971 bylo toto oddělení zrušeno. Jeho úloha u přímých akcích přešla na nově založené Osmé oddělení v rámci řídícího výboru S 1.vrchního řídícího výboru, založeného roku 1973. Nicméně jeho role, pod krycím názvem "Kaskad", byla omezena hlavně na dobu války, protože studenou válku na obou březích Atlantiku čekala postupná obleva.

Ještě před sovětskou invazí do Afghanistanu obdrželo anglické oddělení rozkaz zavraždit afghánského prezidenta Amina. V září 1979 dostal podplukovník Michail Talybov z 8.oddělení k dispozici příslušnou dokumentaci a dal se do práce. Podařilo se mu získat zaměstnání jako kuchař a při bezpočtu příležitostí se pokusil prezidenta Amina otrávit. Jeho selhání mělo za následek invazi, podobnou předchozímu přepadení Československa.

Afghánistán - velké cvičiště

Po neúspěšném atentátu podplukovníka osmého oddělení Talybova na prezidenta Amina v roce 1979, rozhodl se Sovětský svaz pro invazi do Afgránistánu a obsazení Kábulu. Po květnu 1979, kdy byli v Heratu zavražděni sovětští poradci i se svými rodinami, zaujaly dvě sovětské speciální divize, složené z Uzbeků a Tadžiků, převlečení do uniforem DRA (afghánské armády) pozice podél sovětsko-afghánských hranic. Tyto dvě divize byly podporovány 105.vzdušní výsadkovou divizí strážců a posíleny o dva prapory, vypůjčené ze 103. a 104. Vzdušné výsadkové divize strážců.

• Nájezdy, léčky, přímé údery. Jde o operace určené k dosažení zvláštních cílů, které jsou přesně stanoveny a jejichž výsledky jsou často citlivé na čas. Někdy mohou být za hranicí, ve které jsou složky konvenční síly schopny efektivního úderu. Takovéto operace obvykle zahrnují útoky na kritické cíle, zajmutí určených osob nebo materiálu; nebo uchvácení, destrukci či neutralizaci protivníkova vybavení a schopností.
• Útoky z odstupu. Jedná se o útoky pomocí zbraňových systémů. Mohou být provedeny vzdušnými, námořními nebo pozemními platformami a jednotkami. Pokud mohou být dané cíle spolehlivě zničeny bez toho, aby bylo potřeba přímo do místa nasadit bojové síly, může se tento způsob útoku provést jako samostatná akce.
• Konečný bojový dohled.
• Záchranné operace. Operace prováděné za účelem pátrat, lokalizovat, rozpoznat, zachránit a získat zpět osoby, citlivé vybavení nebo předměty ohrožující národní bezpečnost. Znovuzískávací operace jsou charakteristické pečlivým naplánováním, nácvikem a detailní zpravodajskou analýzou. V takovýchto operacích se upotřebují nekonvenční taktiky a techniky, tajné pátrání, eventuálně domorodá pomoc a hojné užití pozemních bojových složek.
• Precizní destrukční operace. Sem patří operace, ve kterých musí být minimalizovány vedlejší škody. Za účelem dosažení cílů mise se proto používají velmi kvalitní zbraně a načasované detonace s přesným množstvím výbušnin, které se umísťují přesně na určité místo.
• Protivynořovací operace. Jedná se o operace prováděné proti protivníkovým námořním vynořovacím objektům, včetně bojovníků. Sem mimo jiné patří operace s cílem dostat se na palubu plavidla, prozkoumat a zmocnit se ho za účelem získaní důležitých

Systema (Система)

. Ruské bojové umění. Vytvořeno tak, aby bylo extrémně účinné a přizpůsobitelné. Zaměřuje se především na ovládání šesti oblastí těla (loktů, vazu, kolen, pasu, kotníků a ramen) pomocí bolestivých bodů. Systema je někdy prezentována jako bojové umění používané ruskými speciálními jednotkami Specnaz